Hořící berdej Pro přátele na Severu, staré staré „Až Bůh řekne ‚jsem stár‘ už dávno zapomeneme proč jsme se loučili.“ Satori in Paris (Jack Kerouac) Střelky kompasu dovnitř smiřují v rozlohách záhad navždy nepokrytých v zádumčivosti zaprášených trav pro beránky mezi kolejemi taková pastva odradí prohlížet břehy rybníků které se zde v tišinách rozvalovaly v mlhách odnikud nikam ve Francii tou dobou svatý Ludvík právě umíral pod deštivým nebem Canosse podobá se jezdci podobá se poslední troleji travnatého úvozu posledního trolejbusu dávno opuštěných tratí ale jak mohlo být slunce tak školsky žluté v těch dávných jitrech dávivého štěstí a opičky v Gibraltaru o půl šesté ráno na nízkém stolku hotelového balkónu všude kolem ptáci a slaná vůně jméno dětských balónků z předměstí staré na bílém a černé na rudém pár bicyklů v hostinském zátiší a vědátoři s tubusy odvažující marnost kus po kuse na vahách magisterských jitro odměřuje tep najednou zrychlený a slunce se vynořuje z moře vůně Piombino a víno Porto Ferraio čas prošel kolem a již nevrátí ta vůně papírnických obchodů kterým se říkalo NARPA snových učebnic do tříd do nichž jsme se chystali žádný strach v horku klonícího se srpna kohoutí zápasy přes ulici a drápy zatnout krev na výkladní skříni vymalovává dětské fantazie rezaté ploty schýlené do zahrad daleko policejní hlídky a eskorty do lázeňských míst zaprášené komůrky a vůně shnilých jablek a opičky v Gilbraltaru na doslech vášnivých vzdechů uchopitelné na dohled kolikrát ještě ptám se té schýlené paní jak dlouho tu bydlí říká neuvěřitelné datum ale stále ještě nedosti dávné tou ulicí vzhůru po starém vypouklém asfaltu a chraptivý voice band „ať britský lev se do řevu dá ať zježí se mu hříva!“ a večeře v sedm „levá, levá, levá!“ přítomnost držená jemně za límeček švédské košile a boty pilky spolužačka s židovským jménem a špatnou výslovností havraní vlasy do copu kam se poděla ozvěna dětského teroru před kinem Elektra utichla jak motorová pila ve vnitřnostech světa který měl teprve přijít jako magické oko nočního rádia a nesrozumitelné výsledky baseballové ligy Joe DiMaggio brambůrky lipo energit lok zvětralého piva na dálnici téhož magického světa za hadrovou plentou tajemství nočních naslouchání cigarety oříškové chuti v korunách stromů na vyprahlých mezích léta a přesné výsledky všech myslitelných trapností tak prostý život jsme chtěli vést a vedli složitý náhle jako by nebyl čas a nebylo kde a s kým jen zářivé výbuchy nad obzorem oranžové jako prázdninová sbírka známek bušení bucharů a syčivé lisy – touhy hořící berdej chvíle popůlnoční a pískoviště na dvoře jež prosakovalo spodními patry dětství kolik kostí zůstalo z té zimniční minulosti kolik oharků trouchnivějícího prázdna za živým plotem divokou vegetací a život sám o sobě co Bůh? člověk? a zahrady zdejší co je vám? čas je teprve co bude a špatné slovo nezachrání žádný druh bytí v rozvláčnosti kuchyňských odpolední čas odshora dolů ukutý fabrickým bucharem vyhlazený do běla jako topůrka starých sekyr v tekuté mlze času bdění a nočních můr a temnot do duše vsakujících nad komíny starých střech s vůní jablek ve sklepě „dávej ty jabka bubákem dolů!“ tolika let jsme se dožili při sklepní četbě Vachela Lindsayho jeho „Kongo“ právě vyšlo dnes jako by knihy byly bez příběhů bez vůní bez ticha bez výjimky zbytečné „dávej ty jabka bubákem dolů!“ kočky se k oknu prodírají mourem okénkem lemovaným válečnou špínou ve sklenici pomerančový jam z UNRY léta padesátá kdy naši otcové v bílých tílkách natírali ložnicové skříně mahagon bříza ořech toaletní mýdlo růžové jak prasátko dětských pokladniček a lord Byron v starosvětských škamnách v budově která se propadala do uhlí secesní dlaždice a temné kouty plné touhy po přesnosti lingvistických pádů to pradávné slovo BA-RA-NO-VEC a opičky v Gibraltaru kdy pojede další trajekt? tu morrrou – tu morrrrou! mahagon bříza ořech kopřiva lopuch mochna husí i památky na Albion se ztratily nebe se rozlévá jako mléko nač plakat je v něm vody dost a jedno je-li ráno či noc mraky jdou jak dětsky uspávané hrací panny a lord Byron táhnoucí k Mesolongiu „ale my pane nechceme vaše peníze my chceme vaši lásku!“ jakými cestami se život řine jako krev z vychládajících ran nezachytíme nikdy ten bod kdy slunce vychází a kdy zapadne protože vždycky je před a potom a vždy je příliš brzy nebo pozdě jen v této nezjistitelnosti žije čas jak lístky v navigaci v těch odpoledních která přece nikdy nemohou skončit takový život nelze prohrát život jenž držíme v dlaních tolikrát příbojem smytých a není smírčího soudce pro obé poněvadž není smíru uraženým a poníženým už jenom buď nám Milostiv do konce věků v těch dlaních v nichž déšť a plískanice prázdných jak smola ve vlasech jako sníh stesku prázdných jako nepravé zmoudření jak kostka cukru čaje nedopitého prázdných zde i tam nahoře i dole a naopak a naopak

Leonardovská chvíle Soumrak rozhoduje ta chvíle odpolední kdy v polích klid rozvážno na lukách leonardovská chvíle kdy slunce traviny rozjiskřuje co víme o životě dávivá přítomnost a slzy vzpomínek zeleň bledá a modř dozelena ta chvíle kdy žár dne se do večera vlamuje a všude blízko i daleko jaterní byliny jdou koníkům k duhu kdy spravedlnost jako by člověka opomněla a život vždy hybridní vždy málo k vyhrání i k prohrám jde dál jako rodinný pohřeb bez mrtvého jak rodinný lékař bez rodiny čekáme kdy život se vrátí ale on už se vrátil stálý a stejný ta chvíle uhrančivě letní kdy každá konečnost je uprositelná a smůla pryskyřičná nám uvízla v podrážkách takové časy se nevrací a taky jako by nebyly jen tulák na brčálu koberce vstupních dveří než osadili mříž skrz cestovní kancelář spravující cestu nikam tyrkysové oříšky a kolčava výčitek spiklenci stesku zátiší s pouští a cigaretou tulák jde nebo umírá pod nápisem Květiny – Tabák jako by život ještě fungoval a ozvučná deska svítání jen jednou jsme se viděli jen jednou a provždy to už tak bývá když tma je zásadní a tiše hoří sníh dětství na zúžené zahradě zoufalství jen jednou jsem tě potkal a bylo to provždy už nikdy nenajde se čas a teplo pro tvé oči a vzdálenost jen několika metrů loupeživá život není krátký jen prolíná do jiných světů a časy prolínají do časů jiných jediná vteřinka nechybí kůň a jeho jezdec grošák blaženosti obrácený trychtýř pokory krasohled vzpomínek život nefiltrovaný právě tys byl můj anděl pod velebou podzimních mraků když vítr listí zvedal v poryvech a v leonardovské chvíli odešli všichni a já se nevzdal svého romantismu jen anděl uvnitř zůstal a hryzající kolčava výčitek milenci nemožného spřeženci stesku ještě nepřišel čas ve chvíli kdy hoří sníh a louky zpívají ptactvo nebeské se vznáší chápavě ve chvíli leonardovské kdy padajíce stojíme nad průrvou brázdou nedokončenou stále na stejném místě stále teď i v matu vzpomínek za mléčným sklem v horách velkolepých i v prachu periferním stále uvnitř a stále vně

Bílý betlém Ticho rozbřesku bílo šírání krotká zvěř automobilů oddychujících před ranním non-stopem dva stupně pod nulou a stále jako by bylo kam jít klávesy marnosti jen černé klapky na očích a zmrazky na cestách v kročejích dnů stále ještě vnořeni máme jen jednu z verzí života a okoralé kůrky vzpomínek jižní rytmy a pot v podpaždí a oceány lačnosti ticho uvnitř horka na povrchu mráz co vlastně všechno je třeba máš v pokoji pouhých pět knih co potřeba máme s sebou ta věčná potěcha z viaduktů závratných oblouků nadmořských mostů ty jsi mé ucho i můj čich dokdy ucho dokdy čich neděle mírně natrávená páchne jak včerejší zvratky a v každém městě nás zavřeli do klece v minusových hodnotách přílivu a v příbojových vlnách vzedmutí kdy ponorná čára lodi je neznatelná stále jen lodi a příboj a čas a policejní hlídky u Baltského moře vajíčka s majonézou řev do noci a zpěv do ohlušujícího ticha je možné že by život tak rychle prchl? kde byl kde je? bílý odlesk cestování lunapark v hlavě dávno v dálavách ponořené kraje a říční kanály vždy teď a tady na milimetr přesně jako by bylo kam jít než rozstříleny budou kuželky života našeho života rukou něžnou a vražednou života kterým beránka proti srsti hladí moje tělo je tvoje tělo vezmi si ho jaks ho stvořil vem si ho chvějivost nenávratna předtím a potom jak zvláštní jsou kontury času který trvá a vzlíná k hrdlu láhve sicilského vína s barevným potiskem rovnou pod Etnou po půlnoci hledám ještě něco v cizím životě kreditní kartu zapomnění někdy i pochopení může být nepochopením šestý díl pustiny zatím nepublikovaný v dozvucích války která neskončila už jen na svatých obrázcích mi záleží na pozlátku které mi marně vyčítají a další zločiny a splývavé ticho šílenství kdy slova kradená se vkrádají do soumraku potemnělé divizny slovních komunikací nehodící se škrtni vybělená místa na stupních poražených na věšáku slimáci z Prokopského údolí které do roka stihne sídlištní mor a lepra civilizace smaltová tabulka s číslem 18 nejdelší píseň je tíseň a tísňové volání volám sám sobě mobilním telefonem a ptám se kde jsem hnijící zuby a nehnutelnost mládí v tom městě zoufale malém kde jediné pivo se dá pít v baru U stromu kde žádný strom není guláš a výpečky pro dělníky kteří scházejí z malých osad v horách do náručí pekla sedím dlouze a bez jediného rezervního programu padá soumrak a mraky ztěžkly ostrůvky sněhu jako mrtvé labutě jdeš ztěžka a stále víc udýchán tvá dosud důstojná slova civilnějí ale proč by utrpení mělo být zelené ostré a na špičce vyhrocené když snáší se popílek dehet strážních ohňů na kopcích temných a výstražných rozsvěcují se lampičky v kraji Romagna „chápete vůbec velevážený pane co to znamená když člověk už nemá vůbec kam jít?“ praví Marmeladov marmeládou smíchu a života který nezhasíná monolog smíchu jenž značí Izák tedy smích muzeum hraček v Scarborough dřevěné úzké schody a ulička Psů a Kachen a hrob Charlotty Brontë tak rád bych někde nechyběl a nakonec chybím všude všechny mé noci se vynořují u kina Elektra týž vítr v ulicích tentýž prach v tváři na pípě hoří chmel i personál z bordelu odchází a bolest nitrožilní aplikace smutno jako po cirkuse který odjel tramvaj tě citlivě prozvoní je po půlnoci a stále jako by bylo kam jít nevěsta ještě v bílém skočila pod vlak tak maličká v té náhlé smrti jako bych přestal dýchat kdosi mi utírá sliny z koutků a kdosi jiný mi utíká ze života periferní vidění nádražních budov v šedi a temné červeni vivisekce předběžná a literární jenom rouhání zůstalo a nevěsta v bílém na ranních kolejích závoj ještě nevychladl a družičky v dálce dosud zpívají na levé vzhůru obrácené dlani hospodský tác s whisky v těžkých sklenicích jedna se odpoutala nebo dvě bezhlese padají tříštivě se lesknou sklíčka nenapravitelnosti a toho medvídka si vezmi a šňůru prádelní a kolíčky a cucavé bonbóny a nástěnné hodiny motýlí ticho a hospodské rafije života který byl života který bude života který je smích

O bolesti Jsou bolesti, které se nedají vydržet. Jsou vnitřní, a není možno před nimi utéci. Není kam. A není odkud, protože uvnitř je jenom bolest, a nic jiného. Dodnes jsem tento stav nepochopil. Jak je možný, jak k němu došlo, jak jsem jej mohl přestát, vydržet, jednoduše – přežít? Nevím. Jen vím, že jsem věděl a žil pocitem, že buď jsem již zcela umřel a odumřel úplně všemu, anebo naopak vůbec neumírám, a něco takového, jako je smrt neboli odchod z tohoto viditelného světa jinam, se mne vůbec netýká, a nemám na něco takového vůbec pomyšlení, jenom jako když se procházíte v čerstvé rose po zahradě, bosí, mezi stromy, slunce zrovna vyšlo, vy se hřejete v jeho milostiplných paprscích, kdo by pomyslel na smrt? Kdo by se trápil tím, že toto vše jednoho dne pomine? Buď nepomine, potom jsme v Ráji, nebo nějaký odchod nás někdy a někam – možná, snad – čeká, ale na to vůbec nesoustřeďujeme žádnou ze svých průběžně v čase vynořujících se myšlenek. Je to jakási totožnost bytí. Imanence. Něco, co je, a v čem i my jsme. A bez nás by to nebylo, a bez tohoto jediného bytí by nebylo nic, co na nás a na naše póry dopadá. Včetně té bolesti, která současně je, a není. Kdyby byla, nemohli bychom ji přežít. Přežijeme ji jen proto, že přežijeme sami sebe. Sebe sama. Ale právě a jen – v tomto Bytí. Teď zpětně nedokážu racionálně uchopit, co by to mohlo byt jiného než Bůh. Ale nevím, zda jako člověk toto správně nazývám či interpretuji, ale jiného slova nemám. (Kapitola z knihy J. E. F. „Vzdálené světlo ve dveřích“ vydává nakladatelství Dauphin v roce 2019)